Instantní Fotograf

letošní zimu jsem prospal. Nejen metaforicky ale skoro i doslovně. Cítím se, jako kdyby to sladké nevědomí v průběhu posledních měsíců nabízelo více, než nabízí čas bdění ale ve skutečnosti tomu tak není. Spíš to bude tím, že jsem teď ve fázi a věku, kdy se toho ode mě strašně moc čeká a u většiny z toho seznamu vlastně ani nerozumím proč. Je to zvláštní, vyrůstat s prioritami a vnímáním, které je úplně jiného druhu, než všech okolo. Teď nemluvím o tom, zda je lepší či horší, je prostě jen jiné a tak se na každém kroku setkávám s tím, jak se musím se vším prát. Některé věci, pro jiné naprosto jednoduché a banální jsou pro mě obrovský boj, boj proti sobě, boj proti systémům, boj proti šedi unifikovanosti a úpadkům. Jiné, pro ostatní šíleně komplexní a nedosažitelné jsou naopak jednoduché pro mě. "Problémem" na tom je, že ty banální pro ně patří do společnosti, ve které s nimi žiji a ty banální pro mě patří na místa, kde ještě nějakou chvíli žít určitě nebudu. Čím víc spím a odkládám všechno kolem, tím víc se toho vrší a tím víc se ode mě chce a já nejen že nesouhlasím, cítím pomalu jako kdybych musel obětovat kus duše, abych mohl vyhovět ve všech těch zbytečnostech. Nehledě na to, kolik nám je, jak daleko jsme se dostali, co vše jsme viděli. Vždy v nás asi bude zuřit změna. Příjde mi to logické a přirozené, jsme stvořeni tvořit a vidět stále nové a nové věci, dospíváme a cítíme se jinak, než děti a přitom toho v nás z dětské zvídavosti mnoho zůstává. Dusíme tisíce pocitů, dojmů a potřeb, které jsou esenciální pro naši duši i tělo a pak jen postupně chřadneme a snažíme se zjistit proč. Nejsem výjimkou, i když se často zdám nad věcí. Někdy mě prostě všechno strašně moc vysává a to všechno jsou věci, které ostatní těší, a tak zůstávám sám, protože nikdo pořádně nerozumí proč. A já se teprve snažím. (Proto jsem tak moc rád za Lény vernisáže a jejich atmosféru, někdy jsou jako injekce tolik potřebné formy zvláštní energie. Fotka je z předposlední, na poslední jsem nic nefotil.)

Jednu věc bych chtěl na světe změnit. A to je tvůj přístup.
Přestaň se na věci dívat skrz strach, přestaň se na věci dívat skrz pochybnosti o sobě samém. Mám totiž takovej pocit, že ti tam nahoře přecejen nejsou takový hlupáci, jak se zdá. Mám takovej dojem, že všichni po tobě chtěj abys v tom strachu žil. Mám takovej dojem, že je něco ve vodě, že je něco v jídle, že je něco ve věcech, bez kterých si neumíme představit život. Všechno jsou to pouta, jídlo víc z laboratoře než z přírody, voda víc ze stoky než z pramene, věci co vlastní spíš tebe, než že ty vlastníš je. Elektronika, na který trávíš ten zbytek života, co ti zůstal mezi práci nebo školou, spánkem a jídlem. A tenhle kruh je tak dlouhej, že neskončí dokud nebudeš tak starej, že ti bude všechno jedno. Jako kdyby tě to poutalo k posteli, jako kdyby udělat ten krok z postele od mobilu bylo tak strašně těžký. Jako kdybys štěstí viděl už jenom na obrázku, hraný. Jako kdyby všechno přestávalo mít chuť a nemělo smysl cokoliv zkoušet. Jako kdyby už ani nemělo smysl se trestat za to, že nemáš sílu cokoliv udělat. A tohle je víc smrt než smrt, který se tak bojíš. Věřím v reinkarnaci, nenarodíš se znovu jako pěkná blondýnka, jen umřeš a staneš se součásti země a celého tohohle koloběhu. Tvoje vědomi nezmizí, jen změní podobu a ty to teď nejsi s to chápat. Smrti se není třeba bát, měl by ses bát svého života. Že tě nikdo nepříjme takového, jaký jsi, toho by ses neměl bát, měl by ses bát že nikdy nepříjmeš sám sebe. Že neuspěješ, toho by ses neměl bát, měl by ses bát, že to nikdy nezkusíš a když se začneš bát správných věcí, přestaneš mít strach úplně, protože smrt tě už tolik neděsí a život už ti nepříjde tak zlej. Už nejsi vězněm vlastních myšlenek a pokud v životě stojí za to o něco bojovat, je to svoboda. /w Natalia Rabaca

Dnes jsme s Dančou v dobré čajovně (výborný podnik na Můstku) povídali o zvláštním tématu, a to je pocit viny. Ne u mužů, tohle se týká jen žen. Povídala mi o situaci, kdy v autobuse začal manžel/přítel (idiotský kretén) mlátit svoji křehkou polovičku. Autobusák sice zastavil a vyrazil ho, ale ona se pravděpodobně později stejně nevyhnula dvojnásobku původního násilí, za opovážlivost mu uniknout a dost pravděpodobně ještě cítila,že je to její vina. Danča se mi přiznala, že když se k ní přítel dřív choval hnusně, cítila i ona, že jsou jeho verbální urážky a způsob jak se k ní chová její vina a omlouvala se mu. Když to takhle napíšu, zní to strašně absurdně. Možná proto tomu většinou věnujeme tak málo pozornosti, myslíme si, že to prostě není možný. Jenže tohle se bohužel děje každý den a mnohem častěji, než bychom si vůbec dokázali představit. A když se mnoho z vás, milé slečny ohlédne zpět tak si vzpomenete, že se to v silnější či slabší formě dělo i vám. Teď mluvím k Vám, zástupkyně křehkého pohlaví. Nejsem sice věřící, ale říká se "bůh stvořil ženu z Adamova žebra, aby byla chráněna a bylo o ní pečováno, ne z jeho chodidla, aby se po ní šlapalo." Ať už máte sebevětší pocit viny, ať už jste udělala cokoliv, i kdybyste svého drahého třeba podvedla, nikdy to jemu ani nikomu jinému nedává žádné právo k tomu vás uhodit, nebo vás jakkoliv jinak napadat, ať už verbálně či fyzicky. Takovej člověk je prostě slaboch, je to vada jeho charakteru, ne vaše. Je to jeho slabost, ne vaše. Je to jeho vina, ne vaše a nikdy to vaše vina nebude. Nikdy nikoho nenechte, aby po vás šlapal. Strašně moc žen nezná svoji cenu a mě to plní šíleným smutkem. Strašně mě štvou i ty maličkosti, který slyším o tom, jak se k nějaké mé kamarádce chová její přítel i když jsou to věci typu, že ji když už je večer nepřijede vyzvednout domů, nebo ji naopak nechá jet samotnou. Že se nestará aby byla prioritou jeho pozornosti a nechá ji cítit se odstrčenou, nebo smutnou. Že jsou pro něj důležitější jeho přátelé ale tohle je zas způsobený tím, že většina z vás prostě neumí být sama a tak kývnete i někomu, koho třeba v hloubi duše nechcete. Ze vztahu se stala věc, kterou se sluší mít a tak ji prostě máte stejně bezmyšlenkovitě, jak bezmyšlenkovitě kupujete všechny ty věci, který nepotřebujete. Kvůli ostatním, ne kvůli sobě. Teď se všechny z vás na chvíli zastavte, zhodnoťte jak se k vám chová váš přitel/manžel. Jestli najdete cokoliv, co vás nutí cítit se nedoceněné, smutné, nebo vám ubližuje, řekněte mu to. Pokud se nebude starat, jednoduše za to nestojí a myslím, že přes tohle prostě vlak nejede. Na světě je spousta lidí a opírat se o lidi, kteří ve skutečnosti nabízí jen falešný pocit podpory tím, že je můžete nazývat přítel/manžel za to prostě nestojí. Na světě je milion chlapů a ti, kteří za to stojí ještě zdaleka nevymřeli, i když to tak vypadá. Jen prostě nereagují na polonahý fotky a jiný vyzývavý způsoby. Prostě ho nechte plavat, poznejte se, najděte svojí cenu, naučte se být sama a mějte oči otevřený, on příjde. Naučte se milovat sama sebe a už nikdy nikomu nedovolte, aby po vás šlapal. Nikdy.

Tak je to tu) od teď se dá Instantní Fotograf i najmout. Teda, skoro. Nějaký ty podmínky tam jsou. Ty a odpovědi na vaše otázky najdete na http://www.instantnifotograf.cz

Dlouho jsem měl za to, že za peníze fotit nikdy nebudu a za celý rok jsem odmítl všechny zakázky krom dvou. Byl jsem totiž apatik kvůli složitostem v rodině a složitostem vlastní povahy. A v životě apatika je cokoliv co ho vydrží bavit dýl než týden strašná vzácnost a věci co vás baví se vám většinou znechutí, když do nich začnete tahat práci a tak jsem měl panickou hrůzu z toho brát zakázky. Díky Léně jsem si ale uvědomil, že všechno je jenom etapa. Nemůžeme být naivní a čekat, že nám něco vydrží na celý život. Možný to je, ale očekávat bychom to neměli a hlavně bychom se nikdy neměli v ničem omezovat, protože stejně nikdy nevíme, co bude zítra. Navíc, moje drzounský podmínky mi zajistí, že budu fotit se super lidma i tak a prý budu jak Bergstein. Takže od teď budu dělat co mě baví pro sebe místo zaprodávání duše prací pro někoho jiného. Navíc se tím strašně probouzím a začínám si užívat života. Takže je nasnadě otázka i pro vás. Jste vy spokojený se svým životem? S tím co děláte? Posloucháte svoji duši? V čem se omezujete? Máte strach z budoucnosti, i když nemůžete vědět jaká bude? Možná je na čase změna i pro vás.

Btw. to na fotce jsem já, těší mě!)
Strašně moc děkuji své zlaté Janičce Hajčiové a Léně za podporu a rady 💙💙 Tak tedy, vzhůru na freelancing! (Až mě uvidíte někde pod mostem, připomeňte mi kdyžtak, že je to moje vina.)