Stodůlky Ghetto

Střešní wellness: vstup zdarma, výhled k nezaplacení 😄

Sunbathing in East Germany, 1982. photo by Manfred Griebsch. Via

STAREJ ŠVANDA A TO, CO ŠLO S NÍM (creepy pasta)

Starej Švanda pil celý život.
Ne proto, že by chtěl zapomenout. On si jen nechtěl pamatovat víc, než unesl.

U Drsnejch seděl ten večer déle než obvykle. Leden lepil chlad na okna,
hospoda smrděla pivem, mokrýma bundama a starýma řečma.
Švanda měl ruce popraskaný, hlas chraplavej a nohy těžký jako beton.

Když ho hospodskej vyhodil, bylo něco po třetí.

„Domů,“ zamumlal si Švanda, i když domov už dávno nebylo místo,
kam by se člověk těšil. Jen bod na mapě, kam se chodí spát, když není kam jinam.

Šel přes tržiště na Luka.
Vždycky tudy chodil.
A vždycky rychle.

Tenkrát ale šel pomalu.

Měl v hlavě hučení, které nebylo jen z alkoholu. Takový ten pocit, kdy víš, že se něco změnilo,
ale ještě nevíš co. Lampy svítily divně. Nezhasínaly – jen se zdály být dál od sebe.

A pak ho uviděl.

Uprostřed tržiště.

Nejdřív si myslel, že je to člověk. Někdo, kdo zabloudil, někdo jako on.
Postava byla normální velikosti. Žádná obluda. Žádný strašák.

Jen… neostrá.

„Hej,“ zamumlal Švanda, protože opilej člověk vždycky mluví dřív, než myslí.

Postava se pohnula.

Ne k němu.
Jen šla dál.

Švanda se zastavil. Najednou byl střízlivější, než by chtěl. Všiml si, že postava nešlape po zemi.
Ne proto, že by se vznášela – ale proto, že zem na ni nereagovala. Žádný zvuk. Žádný stín.

„To už je moc,“ zašeptal. „Tohle už není chlast.“

Udělala krok.
A Švanda cítil, jak se mu stahuje hruď.

Pak si všiml obličeje.

Nebyly vidět rysy. Jen náznak. Jak když si snažíš vzpomenout na tvář někoho,
kdo umřel dávno, ale mozek ti ji odmítá dát celou.

A pak to přišlo.

Ne hlasem.
Ne pohybem.

Myšlenkou.

„Ty už jsi tu byl.“

Švanda ucukl, až zakopl. Srdce mu bušilo jako kladivo. Chtěl se otočit, utéct, zařvat.
Místo toho stál jako přikovaný, protože někde hluboko v sobě věděl, že to není poprvé.

Vzpomněl si.

Na noc před lety.
Na stejnou cestu.
Na stejnou událost.

Na kamaráda, co šel vedle něj a pak… už nešel.

Nikdo ho nikdy nenašel.

Postava se zastavila přímo proti němu.
Tak blízko, že Švanda cítil chlad, který nebyl ze vzduchu.

„Ty ses vrátil,“ přišlo znovu.
„On ne.“

Švandovi se podlomily nohy. Plakal. Ne jako chlap. Jako někdo, komu se konečně rozlomila poslední výmluva.

„Já… já jsem šel dál,“ vzlykl. „Já jsem se neotočil…“

Postava udělala krok skrz něj.

Ne dotykem.
Pamětí.

Švanda se sesunul na zem. Když ho ráno našli, seděl opřený o schod pavilonku. Oči otevřené. Střízlivý výraz. V puse sucho.

Na tržišti se říká, že od té doby, když jdeš po třetí ráno domů a uvidíš rozmazanou postavu uprostřed,
tak se nedívej dlouho.

Protože ne každému je dovoleno odejít dvakrát.

A někdy…
to, co vidíš,
jde domů s tebou.

-7-

Jednou večer, když se začalo stmívat a oranžové lampy rozsvítily svůj známý panelákový soumrak, usedly děti v tichu na kopec. A prý ti, kdo měli odvahu poslouchat, zaslechli, jak kopec tiše šeptá:

„Až vyrostete, nezapomeňte na mě.“

A děti slíbily, že nezapomenou.

Stodůlky Ghetto

Podrobnosti ZDE: https://cnn.iprima.cz/drama-v-prazskych-stodulkach-utrzeny-svah-strhl-policejni-auto-do-jamy-490562