Dula.Vendula

V bříšku těhotné ženy si povídají dvě miminka.
První se ptá druhého: „Věříš v život po porodu?“
„Určitě. Něco musí být. Možná jsme tu právě proto, abychom se připravili na to, co bude pak.“
„Hloupost, žádný život po porodu není. Jak by vůbec mohl vypadat?“
„To přesně nevím, ale určitě tam bude více světla, než tady. Třeba budeme běhat po svých a jíst pusou.“
„No to je přeci nesmysl. Běhat po svých a jíst pusou, to je úplně směšné! Živí nás přeci pupeční šňůra. Něco Ti řeknu: Život po porodu je vyloučený – pupeční šňůra je už teď moc krátká.“
„Ba ne, určitě něco bude. Jen asi bude všechno trochu jinak, než jsme zvyklí tady.“
„Ale nikdo se přece odtamtud po porodu nevrátil. Porodem prostě život končí. A vůbec, život není nic, než velká stísněnost v temnu.“ „No, já přesně nevím, jak to bude po porodu vypadat, ale každopádně uvidíme mámu a ta se o nás postará.“
„Máma? Ty věříš na mámu? A kde má podle tebe být?“
„No přece všude kolem nás! V ní přeci žijeme. Bez ní bychom nebyli.“
„Tomu nevěřím! Žádnou mámu jsem nikdy neviděl, takže je jasné, že žádná máma není.“
„No, ale někdy, když jsme zticha, můžeš zaslechnout, jak zpívá, nebo cítit, jak hladí náš svět.. Víš, já si fakt myslím, že opravdový život nás čeká až potom..“