Achour & Partners

Nejvyšší soud v usnesení sp. zn. 24 Cdo 2434/2025 vyjasnil postavení osob podílejících se na rodinném závodu v řízení o pozůstalosti. Hlavní právní závěry tohoto usnesení shrnul v rámci právních novinek Jiří Janáček.

Podle právního názoru Nejvyššího soudu tzv. „přednostní právo“ podle § 704 občanského zákoníku nezakládá nové dědické právo ani nerozšiřuje okruh dědiců. Osoby podílející se na provozu rodinného závodu, nejsou-li dědici, mohou v pozůstalostním řízení vystupovat toliko jako věřitelé, a to jen v zákonem vymezených částech řízení.

Případ se týkal pozůstalosti po podnikateli, jehož zemědělský závod byl fakticky provozován širší rodinou. Někteří příbuzní – bratr, synovci a matka zůstavitele – tvrdili, že se dlouhodobě podíleli na chodu „rodinného závodu“, a uplatnili „přednostní právo“ k závodu podle § 704 občanského zákoníku, případně nárok na finanční vypořádání podílu, a proto usilovali o účastenství v pozůstalostním řízení.

Soudy nižších stupňů jejich účast odmítly. Nejvyšší soud jejich dovolání zamítl a tento právní názor potvrdil. Stanovil, že dědit lze pouze na základě závěti, dědické smlouvy nebo ze zákona; ustanovení o rodinném závodu není čtvrtým dědickým titulem. Nejsou-li tedy osoby podílející se na provozu rodinného závodu zároveň dědici zůstavitele, mohou mít tyto osoby v pozůstalostním řízení pouze postavení věřitelů.

Osoby podílející se na rodinném závodu mají obligační (závazkové) nároky vůči vlastníkovi závodu, mohou tedy být věřiteli zůstavitele. Jako věřitelé mohou vstoupit do řízení pouze v konkrétních fázích (např. při soupisu majetku), a to jen tehdy, pokud prokážou existenci své pohledávky.

Rozhodnutí Nejvyššího soudu přináší zásadní právní jistotu v tom, že „neformální“ rodinná spolupráce nevytváří nárok na dědictví a že bez právního ošetření (např. smlouvy, podíly, závěť) hrozí, že se faktická účast promění pouze v pohledávku. Dlouhodobá práce v rodinném podnikání nezaručuje podíl na majetku po smrti vlastníka a bez právního ukotvení může dojít ke konfliktům mezi „pracující rodinou“ a zákonnými dědici.

Má absence určení kupní ceny nemovitosti za následek neplatnost kupní smlouvy? Právě touto otázkou se zabýval Nejvyšší soud ve svém rozhodnutí č. j. 24 Cdo 81/2026-76, ze dne 9. 4. 2026. Hlavní právní závěry tohoto rozsudku shrnula v rámci právních novinek Martina Rozhoňová.

Nejvyšší soud se v uvedeném rozsudku odchýlil od své dosavadní převážně formalistické judikatury (a od ní odvozené praxe katastrálních úřadů) a dospěl k závěru, že je-li u koupě nemovité věci v písemné kupní smlouvě výslovně projevena vůle stran uzavřít úplatnou kupní smlouvu bez určení kupní ceny, uplatní se podle § 2131 o. z. přiměřeně § 2085 odst. 2 o. z. Za ujednanou pak platí kupní cena, za niž se srovnatelná nemovitá věc v době uzavření smlouvy a za obdobných smluvních podmínek obvykle prodává.

Absence ujednání o výši (i způsobu určení) kupní ceny nemovité věci tudíž nezpůsobuje sama o sobě neplatnost kupní smlouvy, pokud z jejího znění výslovně vyplývá vůle stran o úplatnosti transakce.

Uvedené rozhodnutí Nejvyššího soudu tak umožňuje zápis převodu vlastnického práva do katastru nemovitostí, aniž by v podkladové kupní smlouvě musela být uvedena výše kupní ceny, která může pro smluvní strany často přestavovat citlivý údaj.