Terapie EFT-Liberec

PŘÍBĚH 5. - "Nedokážu manželovi odpustit"

Dnes je to takový smutný příběh, jeden z těch, se kterými jsem se setkala hned na začátku své praxe s EFT, je to mnoho let zpět, ale pamatuju si ho velmi dobře.
Tento příběh patří k energii štíra, přesně k té energii, ktou máme nyní, teď navíc i se štířím Novoluním, kdy se člověk může podívat do svého nitra a objevit a propustit věci, které jsou v něm uložené.

Štír je skvělé, ale hodně složité znamení, mám štírky a štíry moc ráda...a pár jich mám i kolem sebe.
Zradit štíra nebo mu ublížit je vždycky těžká věc.
Mnoho z nich špatně odpouští, a to ne snad, že by nechtěli, ale neumějí to.
Hodně věcí se jich osobně hluboce dotýká, a navíc se s těmi věcmi moc nedokážou vyrovnat, své problémy stahují pod hladinu do svého hlubokého světa a tam s nimi žijí, někdy dělají, že je nevidí a že prostě neexistují.
Tahle paní se se svým zraněním asi vyrovnat chtěla, přesto to zranění zůstávalo velmi hluboko...a...nepodařlĺo se.
Zahořkla, smutek a zrada ji úplně pohltily.

Paní Hana totiž přišla manželovi na nevěru.
Pátrala a dopátrala se...a nejvíc ji asi zlomilo to, že se cíleně vydala manžela stopovat, aby ho chytila při činu a měla důkaz.
Podařilo se jí to, a to asi v tu nejnevhodnějším načasování...a ta skutečnost a obraz, kterým byla přítomna, se zasekly hlubokoho do její duše...
Záhy onemocněla rakovinou tlustého střeva, s nemocí "bojovala" dlouhou dobu, ale její stav se zhoršoval...
Manžel pro ni dělal první poslední, cítil vinu a postavil se k problému - to ona sama říkala a uznávala to. Víc už asi dělat nemohl, paní Hana mu to prostě nedovolila.

Paní Hanu postupně smutek a zmar zcela přemohl...na jedné úrovni se asi uzdravit chtěla, na hlubší úrovni se tomu všemožně bránila: "Ať vidí, co mi způsobil! Ať vidí, jak trpím! Je to jeho vina", plakala a mračila se.

Vypadala jako veliké štíří zvířátko s připraveným jedovatým bodcem...naježené, ohrožené, bránící se.
Ne připravené bodnout, ale bodající...a protože nechtěla přímo zranit manžela, zraňovala sebe a tím způsobovala rány i jemu.

Dnes po zkušenostech si myslím, že byla rozhodnuta se opravdu zničit. Ne na vědomé, ale spíš podvědomé nebo až nevědomé úrovni.
"Věděla" - tušila jsem už tehdy, když u mě seděla, že jí nedokážu pomoct, možná trochu navést, vysvětlit, zmírnit ty velké skryté emoce a rány, ale nedávala jsem tomu moc šancí.

Cítívám to, jak to je a s největší pravděpodobností bude dál, když lidi odcházejí, a buď se vnitřně raduji s nimi a "vidím" jejich další kroky a vizi příjemné budoucnosti...anebo cítím smutek a bezmoc.

Těch druhých lidí nebývá mnoho, ale občas se objeví, a toto byl přesně ten případ.
Nedokázaly jsme tohle nastavení změnit ani spolu.
Nedošlo k nasměrování na klid a vyrovnání, a už vůbec ne na záblesk radosti a pocitu štěstí ze života.
Žádná pozitivní vize.
I to se prostě někdy stává.

Asi za půl roku mi zavolala její dospělá dcerka. Maminka zemřela a ona našla v telefonu moje číslo, tak mi to chtěla říct.
Rozesmutnilo mě to, i když vůbec nepřekvapilo.
Smad paní Hana došla ke smíření a odpuštění...a ke klidu.

Příběh 4. - "NAPRAVENÍ MLADÉHO MUŽE"

Tenhle příběh je dost zajímavý a byl by i možná trochu vtipný, kdyby v něm nedošlo k velmi smutné události.
Život prostě píše příběhy.

Je to už dost let, kdy mě párkrát navštívil mladý muž tak nějak těsně po třicítce, že je hodně nespokojený se svým životem, že vlastně nevidí žádný smysl života, že se plomcá od jednoho k druhému a jen přežívá den za dnem. Nic ho neuspokojuje, v ničem nevidí radost.
Měl manželku i děti, měl je rád, přesto nebyly v té době smyslem a náplní jeho života. Měl zaměstnání, navenek žil celkem normálním životem, i když manželka cítila, tak jak žena cítit dokáže, se není v jeho životě důležitá. Nebyl spokojen on ani jeho paní. A tak nějak tak žili den za dnem, utahaně, neradostně.
Pán vyhledával různá dobrodružství, aby si okořenil život, jedním z nich byla milenka. Ne že by mu až tak dodávala ten chybějící smysl života, a ne že by ji tak úplně miloval, ale přece jen - měl se nač těšit při vybočení z normálu a bylo to jedno z těch dobrodružství, které ho podle něj držely nad vodou.
Držel si ji, tak jak to chlapi dělávají, dál od rodiny, občas u ní přespal, pokud byl na služební cestě, a tak šel zase prostě život den za dnem - a pak už i to bylo zas takové obyčejné a všední, takový "normál".
K tomu si pán občas dal nějaké tolerované návykové látky, ale ty plochost jeho života spíš prohloubily, jak sám seznal, než aby mu pomohly cítit se líp.
I toto jeho manželka cítila, vyhýbala se fyzickým kontaktům s ním, a ještě více se od sebe vzdálili.
S jeho manželstvím to vypadalo opravdu blědě.
Až zasáhl osud.

Když se jednou ráno pán vzbudil vedle své milenky, zjistil, že nedýchá, nereaguje, že už není mezi živými.
V obrovském šoku zavolal záchranku, ta zavolala policii a během chvilinky začalo velké vyšetřování a poté vazba pro onoho pána. Zpočátku vůbec nemohl vysvětlit, co se stalo, a že se na tragédii nijak nepodílel.
V první chvíli ho prostě měli za v.aha!
Vyprávěl mi, jak obrovský otřes a šok zažil. Mísilo se tam vše - ztráta blízkého člověka, děs, šok, nevíra, strach o sebe a i svou rodinu, že se vše dozvědí a ztratí i je ...a tento šok ho nakonec docela rychle probral do reálného normálního života.
Někdy to tak bývá - že šok s člověkem tak mocně zatřese, že se v něm v jednom okamžiku vzbudí to, co dlouhé roky i desetiletí bylo skryto velmi hluboko.
Když se trochu vzpamatoval a byl záhy propuštěn z vazby, protože se zjistilo, že na vině byla srdeční vada mladé slečny a ne on, obrátil svou pozornost k manželce a dětem.
Ke mně se přišel vypořádat s tímhle šokujícím prožitkem a ztrátou a s touhou dát veškerou pozornost a čas své rodině.
Uvědomil si, jak je pro něj důležitá a že to je to prioritní, proč chce "normálně" žít...
Promluvili jsme o i "látkách" a jak mohou ovlivnit soužití s vnímavým partnerem, který nic takového nepožívá a chce se držet od takovýh věcí dál.
Za pár dnů přišel i na "detox" a odvykání od těchto věcí, protože usoudil, že je to překážka toho "normálního" života a že nechce být ovlivňován závislostí. Viděl svě emoční a pocitové propady, neschopnost radovat se z malých a obyčejných věcí...a chtěl se z toho vyvázat.
Toto odvykání se pak nejlépe a spolehlivě provádí pomocí biorezonančního Bicomu - je na to prostě "geniální stroj". Přístroj zvládne, ale ne sám od sebe....důležité a naprosto nezbytné je rozhodnutí člověka, že chce s těmito věcmi přestat.
Používá se běžně dlouhé roky na eliminaci kouření cigaret či jiých náhradních forem kouření, lze použít i na jiné látky, které vyvolávají závislost.
Ale důležité je člověčí rozhodnutí přestat...a aspoň trochu vůle - a u mužů, jak víme, pokud se rozhodnou, ta vůle je. Nemusí ji být moc, aspoň trochu...:)
Měla jsem z pána a jeho rozhodnutí velikou radost, za něj i za celou jeho rodinu včetně jeho malých dětí. Děti tyto látky vždycky dost ovlivní.
Jak se mu daří teď, nevím, pár měsíců po poslední návštěvě bylo u nich všechno na dobré cestě a měli se fajn.
Tichou vzpomínku pro mladou slečnu, kterou jsem neznala, a tak v příběhu má své důležité, ale úplně anonymní místo.

PŘÍBĚH 1. - "ONI SE SE MNOU NECHTĚJÍ SETKÁVAT"
Už dlouho jsem zde ani na mých stránkách nenapsala žádný příspěvek.
Celou dobu už snad víc než 10 let za mnou chodí lidé jak se svými životními příběhy, tak lidé, kterým není dobře psychicky nebo fyzicky.
Už nějakou dobu se znovu chystám dělit se o příběhy lidí, co jsem poznala - a mám tolik různých příběhů za ta léta....
Třeba někomu pomůže samotný příběh, někoho možná po úvaze zavedou jeho kroky ke mně a společně vylepšíme nebo změníme jeho životní příběh.
Někdy si pomůžeme sami, někdy nám pomohou blízcí nebo přátelé, někdy ale každý potřebujeme úplně nezúčastněný pohled cizího člověka.

Někdy "ta práce" jde velmi lehce, úplně přirozeně, s některými lidmi se setkám opravdu jen jednou a pokračování příběhu nebo rozklíčování "detektivky" se dočkám až za čas :).
Většinou se to děje u lidí, kteří potřebují jen (obrazně) vzít za ruku a chtějí podporu k důležitému životnímu kroku. Jednorázově to bývá i u lidí, kteří prožili nějakou těžkou událost nebo vztah v minulosti a potřebují se oddělit od této špatné zkušenosti, aby jim dál neovlivňovala život.
Těm, kteří jsou nyní v nevyhovujících podmínkách - těžkém vztahu, zaměstnání, kteří jsou chronicky nemocní,...s těmi se setkávám jako tichý průvodce připravený podat pomocnou ruku i třeba po delší dobu dokud mají tu potřebu - někdy se nevidíme půl roku, rok, někdy jsou setkání častější.
A teď první jednorázový příběh číslo 1.

"ONI SE SE MNOU NECHTĚJÍ SETKÁVAT, JSEM SAMA A OPUŠTĚNÁ", pláče starší paní. Má jediného už dospělého syna, snachu a dvě vnoučátka, třetí je na cestě. Je sama, manžela nemá a je jí moc smutno. Cítí se opuštěna, osamělá a nechtěná.
Syn si nepřeje, aby k nim babička chodila a rozrušovala jeho ženu, která těhotenství špatně snáší a potřebuje klid. Babička vídá vnoučátka sporadicky, není vítaná ani na jejich chatě, nezvou ji na rodinná setkání a oslavy. Druhá babička - matka snachy má "vstup povolen" - to klientka vnímá jako velkou křivdu.
Tenhle příběh byl hlavně o EFT - s paní jsme si spolu popovídaly o těch situacích, ve kterých se rozrušený a často zlomený člověk, který se cítí být ukřivděný, osamocený, bezmocný, opuštěný, ... často sám v sobě a v situaci zcela ztratí. Neví proč, neví jak, utápí se v lítosti a osamění. Samozřejmě zpracovaly pomocí EFT.
Mělo to jednoduché řešení.
Protože paní byla velmi vstřícná, otevřená a byla vlastně ochotna udělat cokoliv, aby se pro ni situace změnila, velmi rychle nahlédla i určitou část svého chování a vnímání, která vlastně oddělila jí a jejího syna s celou jeho rodinou.
Pár slziček paní ukáplo, ale změnily jsme za pouhé jedno sezení celou dynamiku vztahů v rodině.
Jak? Když přišla jen paní a chtěla změnit chování a přístup těch druhých, aby ji přijali opět do rodiny?
No - nemůžeme měnit ty druhé, vždycky můžeme začít jen sami u sebe, nahlédnout na věci jinak, odstranit zlé zkušenosti a paměť těla k určitým událostem - paměť buněk, pamět mysli, paměť emočních prožitků....
EFT, pokud je provedeno správně a sejdou se dva lidé, kteří spolu souzní, pokud je důvěra,, ochota dovolit a dovolit si určité skryté bolístky a bolesti pustit, funguje někdy až neuvěřitelně a rychle.

V tomto příběhu paní dovolila, abych se podívala i na dynamiku jejího vztahu k mladým, na její požadavky, očekávání, na to, jak si určité věci a sdělení překládá do svého subjektivního vnímání....a vlastně se stal malý zázrak :).
Přišla ke mně za pár týdnů ještě jednou, nadšená, plná radosti, její utrápený výraz se změnil, zářila...už totiž zase patřila do rodiny, byla na rodinné oslavě a znovu pozvaná na chatu, už byla na světě i malá vnučka, kterou si mohla pochovat už v porodnici. Pro ni se stal zázrak. Tak mi to přišla říct.
Udělala prostě ohromný kus práce a vyplatilo se to.

Jak to dokázala změnit? Pochopila, co může, a co nemůže ve vztahu k mladým, tím, že se ona otevřela, dokázali se všichni vzájemně vymezit a respektovat, a přitom se dokázali přijmout.
Měli se samozřejmě rádi už předtím, jen si mladí velmi drželi odstup od babičky, ale teď se mohli k sobě vzájemně otevřít a nebát se projevit si náklonnost a lásku.

Vždy udělám pro klienta vše, co umím a mohu, ale současně vždy je to na něm, jak toho využije...a tady toho paní využila možná opravdu na celých 100%.