Kramerius

JAROSLAV SEIFERT: TO KALNÉ RÁNO

Za sto let možná děti našich dětí
svým dětem budou teskně vyprávěti
o šedém ránu čtrnáctého září,
navěky označeném v kalendáři.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Až ze všech nás budou jenom stíny
či prach, jejž čas bude klást na hodiny
života příštích, v ranním šeru
chvíle se ozve bez úderu.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Tu chvíli před půl čtvrtou ranní,
ten okamžik a konec umírání,
když smrt se dotkla vrásek čela
a ranní mlhou odcházela.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

Evropo, Evropo, až zvony rozhoupají,
měla bys první být mezi těmi, kdož lkají,
Evropo hrozná nad meči a děly,
ve světle svící, jež se rozhořely.

To kalné ráno, to si pamatuj,
mé dítě.

14. X. 1937

-------

Před 88 lety zemřel Tomáš Garrigue Masaryk (7. 3. 1850 – 14. 9. 1937), čs. filozof, sociolog, vysokoškolský pedagog, publicista, politik a první prezident Československé republiky. 🥀

„Potom nazítří, totiž v neděli nejblíže příští po sv. Markétě, asi o hodině nešporní bylo připraveno všechno vojsko královo, aby někteří z nich v několika tisících útokem dobyli dřevěný srub, postavený Žižkou na hoře vedle šibenice, a po jeho dobytí aby ostatní houfy podle rozvržení hejtmanů zaútočily na třech místech na Pražské město, totiž z Pražského hradu Čechové s šestnácti tisíci na dům vévody saského, z Vyšehradu aby vyrazili na Nové a ze Špitálského pole na Staré Město. Když to bylo takto rozvrženo, vytáhlo mnoho tisíc jezdců na Špitálské pole, přičemž král čekal na druhé straně Vltavy v poli s třemi velikými houfy, aby viděl výsledek.

Míšeňští pak jezdci se svými lidmi a s nimi spojenými sedmi nebo osmi tisíci vyjeli na horu, útokem a s troubením napadli svrchuuvedený srub a obsadili příkop i viničnou věž. A když chtěli lézti na zeď, udělanou ze země kamení, a dvě ženy s jednou dívkou a asi s šestadvaceti muži, kteří tehdáž zůstali v srubu, udatně kamením a sudlicemi odporujíce se bránili, neboť neměli šípy ani prach do houfnic. A tak jedna ze svrchuuvedených žen, třebas beze zbroje, překonávala odvahu mužů, nechtějíc ani o krok uhnouti z místa, a volala: ‚Neslušíť věrnému křesťanu před Antikristem ustoupiti!' A tak zmužile bojujíc byla zabita a vydechla duši. I Žižka přišed tam byl by sám zabit, kdyby ho nebyli jeho lidé cepy vyrvali z rukou nepřátel. A když se již takřka celé město strachovalo, že bude ztraceno, a vylévajíc s maličkými modlitby a slzy, očekávalo jen pomoc z nebe, přišel zatím kněz se svátostí těla Kristova a za ním asi padesát střelců a ostatní sedláci beze zbroje s cepy. A nepřátelé, uviděvše svátost a uslyševše zvonění zvonku a silný křik lidu, zachváceni náramným strachem se dali na útěk a velmi rychle prchali, chtějíce jeden druhého v běhu předstihnouti. A za toho útoku nemohouce se udržeti, mnozí se zřítili z vysoké skály a zlámali vaz, přemnozí byli od pronásledovatelů pobiti, takže v době jediné hodiny bylo jich zabito skoro tři sta a jiní byli smrtelně zraněni a odvedeni.

Potom se král s celým vojskem tiše vrátil do stanů, naplněn hněvěm, rozmrzelostí, žalem a bolem. Pražané však, pokleknuvše na Špitálském poli, vzdávali díky Bohu, zpívajíce zvučnými hlasy: ‚Tě Boha chválím', protože nezvítězila jejich síla, nýbrž On jim zázračně při jejich nepočetnosti dopřál zvítězit nad nepřáteli. A tak s hymny a písněmi jásavě vešli do města a obrátila se harfa kvílení žen, panen a dítek, které všechny mínili nepřátelé pravdy bez slitování jako zatvrzelé kacíře a děti kacířů ukrutně povražditi, v radost, jásání a plesání a chválili milosrdného Boha, který je přemocně vysvobodil z rukou ukrutných nepřátel...“

-------

Před 605 lety, 14. července 1420, odrazili v bitvě na Vítkově husité, vedení Janem Žižkou, útok rakouských a míšeňských křižáků. Rozsahem nevelká šarvátka o několik dřevěných srubů na strategický významném návrší přispěla k neúspěchu a rozkladu první křížové výpravy Zikmunda Lucemburského proti husitům.

-------

✍️Zdroj textu: VAVŘINEC Z BŘEZOVÉ. Husitská kronika. Přeložil František Heřmanský. Praha: Svoboda, 1979.
🖼️ Reprodukce obrazu Adolfa Liebschera z: DOLENSKÝ, Jan. Obrázkové dějiny národa českého. V Praze: Jos. R. Vilímek, 1893.

Před 178 lety se v pošumavské Plánici narodil budoucí český elektrotechnik, průmyslník a vynálezce František Křižík, přezdívaný také český Edison (8. 7. 1847 – 22. 1. 1941).

Narodil se jako jediný syn do rodiny chudého venkovského ševce Václava Křižíka a posluhovačky Marie, rozené Bohunkové. V patnácti letech odešel studovat jedinou tehdy českou reálku v Praze, na jídlo a nocleh si vydělával doučováním.

Z důvodu nedostatku peněz na poplatek za složení maturitní zkoušky ale nakonec neodmaturoval. Křižíkův talent a technické nadšení naštěstí rozpoznal profesor Václav Zenger, který Křižíka v roce 1866 přijal jako mimořádného posluchače na pražský Polytechnický ústav (dnešní ČVUT).

Ve svém prvním zaměstnání v továrně Markuse Kaufmanna působil Křižík jako opravář telegrafních přístrojů. Zde také vznikl jeho první vynález, kterým bylo dálkově ovládané návěstidlo pro železniční tratě, za které obdržel odměnu 1000 zlatých.

František Křižík se v dalších letech proslavil zejména zdokonalením obloukové lampy, zavedením tramvajové dopravy v Praze, vybudoval ale také například první elektrickou železnici v Rakousku-Uhersku z Tábora do Bechyně a roku 1895 sestrojil první český elektromobil, v němž se pak projížděl ulicemi Prahy.

Významného úspěchu se dočkal na Mezinárodní elektrotechnické výstavě v Paříži roku 1881, kde jeho obloukovka získala zlatou medaili a přesvítila i slaběji svítící Edisonovu žárovku.

Konec Křižíkova podnikání přišel v roce 1917, když neustál nástup konkurence o patnáct let mladšího Emila Kolbena a jeho podnik z důvodu nesplácení úvěru převzala Pražská úvěrní banka. Zatímco Křižík se podobně jako Edison držel stejnosměrného proudu, Kolben vsadil na perspektivnější proud střídavý. Po neúspěchu firmy se Křižík stáhl do ústraní v jižních Čechách.

Když v roce 1941 ve věku 93 let na rodinném zámku ve Stádlci u Tábora zemřel, národ na vynálezce a inženýra, který zahájil elektrifikaci českých zemí nezapomněl. Jeho ostatky byly převezeny do Prahy a s poctami uloženy na Vyšehradském hřbitově. Pohřeb se stal symbolickou tichou manifestací proti německé okupaci.

-------
Zdroj snímku: Pestrý týden, 1. 2. 1941

Svět v obrazech, 15. 3. 1947

PSALO SE PŘED... 141 LETY
Národní listy, 3. 7. 1884

Před 108 lety, 2. července 1917, došlo u západoukrajinského městečka Zborov k prvnímu významnému bojovému vystoupení československých legií na východní frontě. Československá střelecká brigáda o síle asi 3500 mužů dosáhla v rámci tzv. Kerenského ofenzívy výrazného úspěchu, když navzdory slabé výzbroji prorazila přes čtyři obranné linie rakousko-uherské armády o 5500 mužích až do hloubky 5 km a získala na 3300 zajatců.

Úspěch špatně vyzbrojené a vycvičené jednotky Rusy zaskočil. Ruský pozorovatel upoutaný v balonu nad bojištěm se dokonce zprvu domníval, že se jedná o masovou dezerci, jinak si hladkost pronikání československých vojáků skrze nepřátelské linie nedokázal vysvětlit. Za jeden z faktorů úspěchu čs. brigády se dnes vedle vysoké morálky a iniciativy nižších velitelů uvádí paradoxně také její nesecvičenost. Vojáci brigády byli totiž dosud zvyklí působit v malých jednotkách jako průzkumníci – a podobně, v malých hloučcích, nyní mrštně pronikali sítí zákopů, kryti před smrtící kulometnou palbou a objevovali se na místech kde je nepřítel nejméně očekával.

Přestože z pohledu celkové situace na východním bojišti šlo jen o drobnou epizodu a ruské vedení nedokázalo překvapivého vítězství u Zborova využít, významný úspěch československých jednotek vedl ruskou prozatímní vládu ke zrušení veškerých omezení na formování nových dobrovolnických jednotek z českých i slovenských zajatců a přímo tak napomohl jak budoucím úspěchům československých legií v Rusku, tak i pozdějšímu vzniku samostatného Československa.

„Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsati tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.“

Před 83 lety byla na Kobyliské střelnici zastřelena česká politička, novinářka a vedoucí osobnost českého emancipačního hnutí Františka Plamínková (5. 2. 1875 – 30. 6. 1942).

Narodila se 5. února 1875 v rodině pražského obuvníka Františka Plamínka. Po obecné a měšťanské škole se rozhodla pro povolání učitelky, vystudovala proto Ústav pro vzdělání učitelek v Praze a po maturitě zahájila roku 1894 pedagogickou dráhu nejprve v Táboře a Soběslavi, od roku 1895 pak zpět v rodné Praze, kde učila na ženu tehdy nezvykle matematiku, fyziku a kreslení.

Nikdy se nesmířila s tzv. celibátem učitelek, zákonem který zakazoval činnost učitelkám, pokud se provdaly. Záhy se proto zapojila nejen do boje za práva učitelek, ale obecně za zrovnoprávnění žen s muži ve společnosti v otázkách přístupu ke vzdělání, volebního práva či volby zaměstnání.

Plamínková byla výtečnou řečnicí, skvělou organizátorkou, působila také jako novinářka, články o otázkách ženských práv publikovala v několika časopisech. V roce 1903 se podílela na založení Ženského klubu českého a v roce 1905 spoluzakládala Výbor pro volební právo žen.

V roce 1907 se jí podařilo najít skulinu ve volebním zákoně, který sice nově přiznával aktivní volební právo pouze všem mužům starším 24 let, nezrušil však pasivní právo žen, přítomné již ve volebním řádu z roku 1861. Díky tomu byla v roce 1912 do Českého zemského sněmu zvolena první poslankyně Božena Viková-Kunětická a Češi se tak stali třetím národem v Evropě se zvolenou ženskou poslankyní (které však nebyl umožněn přístup do sněmu).

Nepřestávala bojovat také za zrušení celibátu učitelek, a především její zásluhou byl zákonem krátce po vzniku Československa v roce 1919 skutečně zrušen. V červnu 1919 mohly ženy ve volbách do obecních zastupitelstev poprvé uplatnit pasivní i aktivní volební právo, o rok později pak bylo zakotveno také v nové československé ústavě, která ženám přinášela alespoň formálně plnou rovnoprávnost.

Na podporu skutečné emancipace žen v československé společnosti zakládá v roce 1923 Františka Plamínková Ženskou národní radu, jejíž předsedkyní pak zůstala až do roku 1942. Společně s Miladou Královou (Horákovou) usilovala například o revizi rodinného práva. Usilovala také o to, „aby žena mohla spojiti mateřství se svojí výdělečnou prací, bude-li toho třeba anebo bude-li chtíti.“

Prosadila nárok na delší mateřskou dovolenou, prosazovala modernější porodnice, alimentační zákon, zrovnoprávnění nemanželských dětí s dětmi manželskými, zřizování mateřských školek a podporu ženy v domácnosti tak, aby mohla každá žena vykonávat povolání dle svých schopností. V tom dalece předběhla svou dobu.

V roce 1925 byla zvolena do senátu, kde působila až do jeho zrušení v březnu 1939. Byla výraznou osobností mezinárodního ženského hnutí, od dvacátých let se angažovala také v mezinárodním mírovém hnutí. 14. září 1938 napsala otevřený dopis Adolfu Hitlerovi, v němž se zastávala prezidenta Edvarda Beneše a poukázala na Hitlerovo zkreslování skutečnosti. Dopis zakončila slovy: „Jako poctivá demokratka považuji za svoji lidskou povinnost vám, pane kancléři, napsati tato slova s pevnou vírou, že i proti vojenské přesile pravda zvítězí.“

Po okupaci měla možnost využít návštěvy zahraničních konferencí a odejít do emigrace. Rozhodla se však zůstat se svým národem a vrátit se do vlasti. Po návratu byla vyslýchána gestapem ale nakonec propuštěna. Znovu zatčena byla 1. září 1939, vězněna na Pankráci a vozena na výslechy do Petschkova paláce. Po šesti týdnech byla opět propuštěna. Pokračovala v činnosti Ženské národní rady, obstarávala zpravodajské informace pro zahraniční odboj.

Po útoku na Heydricha byla předvolána před nacistický lidový soud Volksgericht, kde byla vyzvána aby veřejně odsoudila útok na Heydricha i Benešovu exilovou vládu a pronesla slib věrnosti Říši. Odmítla. 11. června 1942 byla zatčena a deportována do Terezína. 30. června 1942 byla senátorka Františka Plamínková na Kobyliské střelnici zastřelena popravčí četou.

Čest její památce. 🥀🕯️